„Cílová skupina není odhad, ani ženy od 25 do 55 let‘. Zjisti ji přesně z dat, která už máš, a uprav podle ní web, reklamu i e-maily. Návod krok za krokem.“
komu vlastně prodáváte a jak to zjistit
Zkus si teď jeden nepříjemný test. Odpověz sám sobě nahlas na jedinou otázku: kdo přesně je člověk, který u tebe nakupuje? Ne obecně, ale konkrétně. Jak se má, co ho ráno štve, proč sedl k mobilu a hledal právě to, co prodáváš.
Pokud ti hlavou proběhlo něco jako „ženy od pětadvaceti do pětapadesáti, které mají rády kvalitu“, opravdu se za to nemusíš stydět. Takhle odpovídá většina majitelů malých e-shopů, řemeslníků i živnostníků, se kterými se potkáváme. Problém je, že taková věta nic neřeší. Nedokáže ti napovědět, jaký titulek dát na hlavní stránku, jakou fotku vybrat k produktu, na co si nechat běžet reklamu ani co napsat do e-mailu. Je to definice, která zní bezpečně, protože nikoho nevylučuje, ale právě proto nikoho ani nepřitáhne.
Cílová skupina je zjednodušeně řečeno skupina lidí, kteří mají stejný problém, stejnou situaci a rozhodují se podle stejných věcí. Není to seznam všech, komu bys byl ochoten prodat. Je to popis těch, kterým rozumíš natolik dobře, že s nimi umíš mluvit jejich jazykem.
Představ si to jako křik v přeplněné hospodě. Když zakřičíš „hej, lidi“, otočí se sice půlka lokálu, ale nikdo si to nevezme za své a všichni se za chvíli vrátí ke svému pivu. Když ale zavoláš „Tomáši, ty od těch trubek“, zvedne se přesně jeden člověk a poslouchá tě do konce. Marketing malé firmy funguje úplně stejně. Nemáš rozpočet na to, abys křičel na celý lokál, ale máš dost peněz i času na to, abys oslovil jmenovitě ty, kdo tě potřebují.
Dobrá zpráva je, že cílovou skupinu nemusíš vymýšlet. Ty ji už dávno máš, jen o ní nevíš. Sedí ti v exportu objednávek, v měřicích nástrojích, v dotazech ve vyhledávání a v hlavách lidí, kterým už jsi něco poslal. V tomhle článku si projdeme, jak se k tomu poznání dostat během jednoho měsíce, bez agentury a bez placených nástrojů, a jak to potom proměnit v konkrétní změny na webu, v reklamě a v e-mailech.
Většina definic cílové skupiny se utopí v takzvané demografii, což jsou popisné údaje o člověku, jako je věk, pohlaví, vzdělání, příjem nebo místo, kde žije. Demografie je užitečná, ale sama o sobě nic nevysvětluje. Dvě ženy stejného věku ze stejného města si u tebe koupí ten samý krém ze zcela odlišných důvodů. Jedna ho kupuje jako dárek na poslední chvíli a rozhoduje se podle toho, jestli to stihne do Vánoc. Druhá ho kupuje pro sebe po půl roce hledání a rozhoduje se podle složení. Pokud na obě mluvíš stejně, jedné z nich mluvíš špatně.
Proto se v marketingu pracuje spíš se situací a s takzvaným úkolem zákazníka. Je to myšlenka, kterou nejlépe popisuje stará poučka z prodeje nářadí: zákazník nechce vrtačku, chce díru ve zdi. Nikdo si nekupuje váhu na kufry, kupuje si klid, že na letišti nebude platit příplatek. Nikdo si nekupuje krmivo bez obilovin, kupuje si naději, že se pes přestane škrábat. Když najdeš ten skutečný úkol, najdeš zároveň i slova, kterými o něm zákazník mluví. A ta slova pak můžeš doslova použít v nadpisech, v popisech a v reklamě.
Nástrojem, do kterého si to poznání ukládáme, je takzvaná persona. Persona je jednoduchý, na jednu stránku sepsaný portrét typického zákazníka, který má jméno, situaci, obavy a rozhodovací kritérium. Není to statistika a není to výmysl. Je to zkratka, díky které se ve firmě dokážete rychle domluvit, protože věta „tohle by Tomáše nezajímalo“ je mnohem srozumitelnější než věta „tohle neodpovídá našemu druhému demografickému segmentu“.
První a nejčastější chybou je definovat cílovou skupinu podle sebe. Věta „já bych to koupil, takže to tak napíšeme“ je nebezpečná, protože ty svůj produkt znáš nazpaměť, rozumíš odborným pojmům a víš, čím se lišíš od konkurence. Tvůj zákazník nic z toho neví a přichází na web s úplně jinou výchozí znalostí. Když píšeš pro sebe, píšeš pro člověka, který u tebe nakupovat nebude, protože už to má.
Druhou chybou je snaha obsáhnout všechny. Působí to logicky, protože přece nechceš odmítat peníze. V praxi to ale znamená, že tvoje titulky mluví tak obecně, že si v nich nikdo nenajde sám sebe, a tvoje reklama se zobrazuje lidem, kteří nemají důvod kliknout. Vylučování je v marketingu služba, kterou děláš svým zákazníkům. Když jasně řekneš, pro koho jsi, ti správní si tě všimnou o hodně dřív.
Třetí chybou je vytvořit si deset person, protože to vypadá důkladně. Malá firma nemá kapacitu obsluhovat deset různých příběhů, takže skončí u toho, že žádný z nich neobslouží dobře. Dvě až tři persony jsou pro malý e-shop maximum, které se dá skutečně udržet v provozu.
Máš hotovo, když dokážeš svou cílovou skupinu popsat jednou větou, ve které se objeví situace a důvod, nikoli jen věk. Věta „chataři nad čtyřicet let, kteří řeší, aby jim v nevytápěné chatě nezmrzla voda v potrubí“ je použitelná. Věta „muži a ženy od pětadvaceti do šedesáti se zájmem o kvalitu“ použitelná není. Pokud si nejsi jistý, zkus svou definici přečíst nahlas a zeptej se sám sebe, jestli by ti napověděla, co dát do titulku reklamy.
Než začneš cokoliv zjišťovat od lidí, sáhni po tom, co máš doma. Tvoje objednávky jsou totiž nejtvrdší dostupný důkaz o tom, kdo u tebe skutečně nakupuje, protože za sebou nemají žádný názor, jen zaplacené peníze. Vedle nich máš k dispozici několik bezplatných nástrojů, kterým sice málokdo věnuje pozornost, ale které o tvých zákaznících vědí překvapivě hodně.
Prvním z nich je Google Analytics 4, zkráceně GA4. Je to bezplatný měřicí nástroj od Googlu, který zaznamenává, co lidé na tvém webu dělají, odkud přišli a jaká zařízení používají. Druhým je Google Search Console, což je bezplatný nástroj, ve kterém vidíš skutečné dotazy, jaké lidé zadali do vyhledávání předtím, než se jim tvůj web zobrazil. To je zlatá žíla, protože jde o autentická slova zákazníků, ne o tvůj odhad. Třetím zdrojem je administrace tvého e-shopu, tedy nejčastěji Shoptet nebo WooCommerce, kde najdeš historii objednávek. Čtvrtým jsou reklamní systémy, tedy Sklik od Seznamu a Google Ads, ve kterých existuje přehled skutečně vyhledávaných dotazů. A pátým je Heureka, kde si můžeš přečíst dotazy a hodnocení u konkurenčních produktů, tedy obavy zákazníků sepsané jejich vlastními slovy.
Zkratka PPC, na kterou v souvislosti se Sklikem a Google Ads narazíš, znamená platba za klik. Je to model placené reklamy, u které neplatíš za zobrazení, ale teprve ve chvíli, kdy někdo na tvůj inzerát klikne. Zkratka SEO pak znamená optimalizaci pro vyhledávače, tedy soubor úprav webu i obsahu, díky kterým se tvoje stránky zobrazují ve vyhledávání výš, aniž bys za návštěvu platil.
Rozdíl mezi těmi dvěma světy si představ jako kohoutek a studnu. Placená reklama je kohoutek. Otočíš jím a hned teče, ale ve chvíli, kdy přestaneš platit, přestane i tekoucí voda. Organické vyhledávání, tedy neplacené výsledky, je studna. Musíš ji nejdřív vykopat, což bolí a chvíli trvá, ale potom z ní vodu bereš dál. Cílová skupina je přitom lopata, kterou kopeš, i ruka, která drží kohoutek. Bez ní jen kopeš na náhodném místě.
Nejčastěji se chybuje v tom, že se lidé zamilují do demografických údajů v GA4 a berou je jako fakt. Tyhle údaje jsou ale jen odhad vypočítaný z části návštěvníků, u kterých je Google dokáže dohledat, takže z nich nikdy nedostaneš přesný obrázek celé své klientely. Použij je jako slabou nápovědu, nikdy jako hlavní argument.
Druhou chybou je dívat se na návštěvnost místo na objednávky. Návštěvnost je pouze potenciál, zatímco objednávka je fakt. Stránka, která má tisíc návštěv a žádnou objednávku, ti o tvé cílové skupině neříká nic pozitivního, i když v přehledech vypadá nejlépe. Vždycky si vedle sebe polož obě čísla.
Třetí chybou je pracovat s příliš krátkým obdobím. Když si vytáhneš data za poslední měsíc, můžeš snadno usoudit, že tvoji zákazníci jsou hlavně lidé kupující dárky, protože jsi zrovna v prosinci. Rok ti tuhle past sám odhalí.
Úspěch v této fázi poznáš podle jednoho konkrétního výstupu. Máš tabulku, ve které vidíš, jaké dvě až tři skupiny zákazníků tvoří většinu tvého obratu, a seznam alespoň dvaceti skutečných formulací, kterými o tvém zboží lidé mluví ve vyhledávání. Pokud jsi tohle dokázal, sestavil jsi si vlastními silami základ, který si jinak firmy kupují za desítky tisíc.
Data z nástrojů ti spolehlivě řeknou, co se stalo. Nikdy ti ale neřeknou, proč se to stalo. Vidíš, že sedmdesát procent lidí opustí košík, ale nevidíš, že je odradila cena dopravy, o které se dozvěděli až v posledním kroku. Právě tuhle mezeru zaplní pět až osm krátkých rozhovorů se skutečnými zákazníky. Zní to jako velká věc, ale je to jeden odpolední telefonát za druhým, každý na patnáct minut.
Cílem rozhovoru není zjistit, jestli se lidem tvůj web líbí. Estetický názor je pro rozhodování bezcenný, protože každý má jiný vkus a nikdo si ho nepamatuje. Cílem je zjistit, co se dělo v hlavě člověka ve dnech před nákupem. Proto se ptáš na minulost a na konkrétní situaci, nikdy na budoucnost a na hypotézy.
Pomůže ti, když si zapamatuješ rozdíl mezi uzavřenou a otevřenou otázkou. Uzavřená otázka se dá odpovědět ano nebo ne, takže z ní nic nezískáš. Otevřená otázka nutí člověka vyprávět, a právě ve vyprávění zazní ta slova, která pak použiješ na web.
Největší chybou je ptát se hypoteticky, tedy ve stylu „koupil byste si tohle, kdybychom to měli?“. Lidé v takové situaci odpovídají mile a kladně, protože nechtějí zklamat, a ty si podle jejich zdvořilosti pak naskladníš zboží, které nikdo nekoupí. Ptej se výhradně na to, co člověk skutečně udělal a zaplatil.
Druhou chybou je vést člověka k odpovědi. Když se zeptáš „že vás asi zaujala ta rychlá doprava, viďte?“, dostaneš přikývnutí, které si sám zapíšeš jako zjištění, ačkoliv jsi ho vyrobil ty. Mlč o půl sekundy déle, než je ti příjemné, protože v tom tichu obvykle přijde ta část odpovědi, o kterou jde.
Třetí chybou je mluvit jen se spokojenými zákazníky, protože ti odpoví ochotně a chválí. Právě člověk, který si u tebe koupil jednou a už se neukázal, ale drží klíč k tomu, co tě stojí peníze každý týden.
Poznáš to velmi jednoznačně. Pokud v pěti různých rozhovorech uslyšíš tři podobné věty o téže obavě, přestal jsi hádat a máš potvrzený vzorec. Praktické měřítko zní takto: měl bys být schopen napsat na papír pět vět v jazyce zákazníka, které nejsou tvoje, ale jeho. Až tyhle věty použiješ na webu, poznáš to na tom, jak lidem přestane připadat, že jim něco prodáváš.
Teď máš dvě hromádky poznatků, tedy tvrdá čísla z objednávek a živé věty od lidí. Persona je nástroj, kterým je spojíš do něčeho, co si zapamatuješ a co ti dokáže radit v každodenním rozhodování. Není to dokument pro šuplík ani prezentace pro nikoho. Je to jedna stránka na jednu skupinu, kterou si vytiskneš a máš ji při psaní na očích.
Persona vždycky obsahuje jméno a jednu fotku, aby o ní šlo mluvit jako o člověku, dále popis situace, ve které se nachází, spouštěč, tedy událost, po níž začala hledat řešení, obavy, které jí brání zaplatit, jedno hlavní rozhodovací kritérium a nakonec dvě až tři autentické věty z rozhovorů. Tečka. Cokoliv delšího se nepoužívá.
Ukažme si to na dvou příkladech z běžného českého e-shopu s nářadím a zahradou. První persona se jmenuje Tomáš, je to živnostník, který nářadí kupuje jako pracovní nástroj a jeho spouštěčem je situace, kdy mu něco na stavbě praskne a musí to mít do druhého dne. Jeho hlavní obavou je, že mu přijde levná napodobenina, a jeho rozhodovacím kritériem je dostupnost skladem a rychlost doručení, nikoliv cena. Druhá persona se jmenuje Lucie, koupila zahradu k domku, do zahradničení se pouští poprvé a jejím spouštěčem je jaro. Její hlavní obavou je, že koupí něco zbytečně velkého a složitého, a jejím rozhodovacím kritériem je srozumitelný popis, který jí řekne, jestli je to pro ni vhodné.
Podívej se, jak jinak se s těmito dvěma lidmi mluví. Tomášovi napíšeš do titulku, že máš zboží skladem a odesíláš ještě dnes, a k produktu dáš tabulku parametrů. Lucii napíšeš, pro jak velkou zahradu se to hodí a co s tím zvládne začátečník, a přidáš krátké video. Kdybys měl jen jeden text pro oba, nutně bys jednoho z nich zklamal.
Nejčastější chybou je persona vymyšlená u kávy bez jediného datového podkladu. Vypadá to stejně jako ta poctivá, ale nese v sobě jen tvoje předsudky, a ty pak podle nich přepíšeš celý web. Pokud v personě není ani jedna věta, kterou skutečně řekl skutečný člověk, není to persona, ale povídka.
Druhou chybou je udělat z person nádherný dokument a už se k němu nikdy nevrátit. Persona má cenu jen ve chvíli, kdy podle ní odmítneš nápad. Pokud jsi za měsíc práce s personami ani jednou neřekl „tohle Lucii nezajímá, tak to smažeme“, nepoužíváš je.
Ověř si to jednoduchým testem. Dej svoje persony přečíst někomu, kdo u tebe nepracuje, například partnerovi nebo kolegovi z jiné branže, a nech ho podle nich rozhodnout, který ze dvou tvých navržených titulků je pro Tomáše a který pro Lucii. Pokud to pozná bez váhání, máš persony dobře. Pokud musí hádat, jsou příliš obecné.
Tady se rozhoduje, jestli bude celá práce k něčemu. Znalost cílové skupiny sama nevydělá ani korunu, dokud ji nepřepíšeš do míst, kde ji zákazník uvidí. Nejvíc vynesou čtyři místa, a to hlavní nadpis na stránce, popisy produktů, texty reklam a e-maily.
U nadpisů se často mluví o značení H1, H2 a H3. Je to jen technické označení úrovní nadpisů na stránce, podobné jako v knize. H1 je název kapitoly a na jedné stránce má být jediný, H2 jsou hlavní mezinadpisy a H3 jsou podnadpisy uvnitř nich. Vyhledávače z téhle struktury poznají, o čem stránka je, a lidé v ní očima hledají to své. Do H1 patří to, co zákazník řeší, a nikdy jen název firmy.
Druhým místem jsou popisy produktů. Malé e-shopy sem obvykle vloží parametry od dodavatele, protože je to rychlé. Parametr ale sám nic neprodává, dokud mu nedodáš význam. Věta „objem 45 litrů“ Lucii nepomůže. Věta „objem 45 litrů, což vydrží na zalití zahrádky do velikosti dvou set metrů“ jí pomůže okamžitě. Tomu se říká překlad parametru do přínosu a je to nejlevnější vylepšení e-shopu, jaké existuje.
Třetím místem je reklama. Ve Skliku a v Google Ads platíš za klik, takže každý klik od člověka, který u tebe nikdy nekoupí, je přímá ztráta. Když víš, že tvůj zákazník je Tomáš a řeší dostupnost, dáš do inzerátu slovo skladem a ušetříš na lidech, kteří hledají nejnižší cenu. Užitečný je také takzvaný remarketing, tedy zobrazování reklamy lidem, kteří už tvůj web navštívili. Právě u něj se persony vyplácí nejvíc, protože jiné sdělení má dostat ten, kdo se koukal na produkt, a jiné ten, kdo opustil rozdělaný košík.
Čtvrtým místem jsou e-mailové kampaně, u kterých se hodí takzvaná segmentace. Znamená to, že si databázi kontaktů rozdělíš na menší skupiny podle chování a každé pošleš jiný obsah. Rozdíl bývá výrazný, protože obecný hromadný e-mail lidé mažou, zatímco e-mail, který mluví o jejich konkrétní situaci, otevírají. V Česku přitom rozesílání obchodních sdělení upravuje zákon číslo 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti. Zjednodušeně z něj vyplývá, že svým existujícím zákazníkům můžeš posílat nabídky podobného zboží i bez zvláštního souhlasu, pokud jim v každé zprávě dáš snadnou možnost další zprávy odmítnout a pokud byli o tom poučeni už při sběru adresy. U lidí, kteří u tebe nikdy nenakoupili, potřebuješ souhlas. Nejsme právní kancelář, takže u větší rozesílky si nech znění potvrdit od právníka, ale tohle pravidlo si zapamatuj, protože pokuty za jeho porušení nejsou symbolické.
Nejrozšířenější chybou v českých textech je mluvit o sobě. Formulace typu „jsme dynamická firma s dlouholetou tradicí a zákazník je u nás na prvním místě“ zabírá to nejcennější místo na stránce a přitom neříká nic, co by zákazníka posunulo k rozhodnutí. Vezmi svůj úvodní odstavec a zkus v něm každou větu o sobě přepsat na větu o zákazníkovi. Uvidíš, že se text okamžitě zkrátí i zlepší.
Druhou chybou je posílat všem lidem stejný obsah, protože je to jednodušší. Když má Tomáš dostat e-mail o dostupnosti a dostane návod pro začátečníky, odhlásí se. Segmentace vypadá jako práce navíc, ale ve skutečnosti šetří rozpočet, protože přestaneš platit za pozornost lidí, kteří tě nepotřebují.
Třetí chybou je opsat texty od většího konkurenta v domnění, že když to funguje jemu, bude to fungovat i tobě. Velká firma mluví k jiné cílové skupině, má jinou cenu i jinou důvěryhodnost, takže její slova ve tvém kontextu vyznívají prázdně. Navíc si tím koledujete o takzvaný duplicitní obsah, tedy o situaci, kdy je stejný text na více webech a vyhledávač si musí vybrat, který z nich zobrazí. Zpravidla si nevybere ten menší.
Sleduj tři čísla a nic jiného. První je konverzní poměr, tedy podíl návštěvníků, kteří u tebe nakoupí. Pokud se pohyboval kolem jednoho procenta a po přepsání textů se dostane na jedno a půl, vydělal jsi si polovinu obratu bez jediné nové návštěvy. Druhým je míra prokliku u reklamy, označovaná zkratkou CTR, tedy podíl lidí, kteří na tvůj inzerát klikli z těch, komu se zobrazil. Když stoupne, znamená to, že tvoje sdělení začalo mluvit ke správným lidem. Třetím je počet dotazů před nákupem. Když ti jich chodí méně a přitom prodáváš stejně nebo víc, znamená to, že web už odpovídá sám a zákazník nemusí ztrácet čas.
Pořadí následujících kroků není libovolné. Začínáme tvrdými daty, protože jsou hotová a nic nestojí, a hlavně proto, že ti zabrání jít se ptát lidí na věci, které už dávno víš. Až potom přicházejí rozhovory, které vysvětlí důvody, které v datech nikdy nebudou. Teprve když máš čísla i důvody, má smysl skládat persony, protože jinak by vznikl jen pěkně vypadající odhad. A úpravy webu a reklamy jdou úplně nakonec, protože měnit texty bez znalosti zákazníka znamená měnit je nejméně dvakrát.
Potom už jen udržuj rytmus. Persony si projdi jednou za čtvrt roku a vždycky po výraznější změně sortimentu, protože zákazníci se mění stejně jako trh. Nejde o to udělat velkou analýzu jednou v životě, ale o zvyk pravidelně se dívat, kdo doopravdy platí tvoje faktury.
Cílová skupina nejsou dvě věty v podnikatelském plánu, které nikdo nečte. Je to praktická pomůcka, která ti šetří peníze na reklamě a čas při psaní, protože ti dopředu odpoví na otázku, co má na web patřit a co ne. Až budeš mít hotové persony, všimneš si nečekaného vedlejšího efektu. Přestane tě trápit prázdná stránka, protože zákazníci ti nadiktují témata sami, a přestaneš se rozhodovat podle toho, co dělá konkurence.
A hlavně si dej pozor na jednu věc. Až budeš mít napsáno, že tvůj zákazník je Tomáš, který potřebuje mít nářadí do druhého dne, budeš v pokušení sortiment i texty rozšířit „pro každý případ“ i na všechny ostatní. Neudělej to. Sílu má právě to zúžení, protože jen v úzkém hrdle je tvůj hlas dost silný, aby ho někdo slyšel.
Pokud se ti tenhle způsob práce zamlouvá a chceš dostávat podobné návody pravidelně, přihlas se k našemu newsletteru. Posíláme dva praktické články týdně, píšeme česky, srozumitelně a bez balastu, a zaměřujeme se právě na malé e-shopy a živnostníky, kteří všechno dělají sami.
A jednu věc dodáme na konec. Přesně tuhle práci, tedy vytahování dat, hledání vzorců v dotazech zákazníků a psaní textů pro konkrétní personu, stavíme do WooBee. Je to česká platforma s osmi specializovanými AI agenty pro e-shopy a firmy, kde má každý agent svou odbornost, od marketingu a analytiky přes komunikaci a obchod až po právo, personalistiku a školení, a všechny koordinuje společný AI mozek. Cílem je, aby se malá firma nemusela rozhodovat mezi tím, že něco udělá rychle, a tím, že to udělá dobře. Sleduj náš blog, ať ti neuteče, kdy se otevře veřejná beta.
Podpořte vývoj platformy WooBee a buďte u toho od začátku.
Přihlaste se k odběru novinek a získejte zdarma PDF příručku:
Podnikání ti bere čas. Tady je 5 způsobů, jak ho WooBee šetří.
Vaše údaje nebudou sdíleny. Můžete se kdykoliv odhlásit.
Vyplňte své údaje a vyberte částku.
Můžete zaplatit QR kódem v bankovní aplikaci nebo bankovním převodem.
Naskenujte QR kód v bankovní aplikaci.
Zadejte údaje ručně do platebního příkazu. Po úhradě vám pošleme děkovný e-mail.